Víte, pro mě jako fatalistu je právě tohle na denním pořádku. A protože je můj blog o motivaci v rámci cvičebního programu, demonstruji vám to na celkem „povrchním“ příkladu – co všechno se může stát, když potřebujete jít JENOM DVAKRÁT TÝDNĚ CVIČIT.
S Bugácou máme druhý týden nový domov. Maličký byt, kde hyperaktivní Vizsla mlátí ocasem o nábytek při každém pohybu, s velikou terasou, muškáty a výhledem do zeleně. Po vyčerpávajícím stěhování a střetu s upřímnou nenávistí tří stěhováků, kteří pod mým přísným dohledem dvě hodiny vynášeli nábytek, společně s patnácti Ikea taškami oblečení, pěti taškami bot a pěti taškami kabelek, do čtvrtého patra bez výtahu, jsem si řekla: „a teď už bude všechno dobrý.“
Byl první květen, lásky čas a to víno na usnutí, co jsem si koupila, bylo vážně skvělé. I přesto jsme já, ani Bugina celý víkend nespaly. Asi nějaká špatná zóna nebo co. V neděli večer jsem vyrazila do Contours s vírou, že cvičením dobyju baterky a alespoň poprvé zkusím, jak to ta moje zrzavka zvládne sama. Cvičit mi vůbec nešlo, ale při druhém kole jsem už začala vnímat svou obvyklou radost „z pocení“. Plná nového optimismu a síly zmáknout blížící se nový pracovní týden jsem vyrazila zpátky domů.
Ten řev byl slyšet až na zastávku. Nebyl to štěkot, byla to srdce trhající kombinace vytí, štěkání a pláče. Dosprintovala jsem do bytu a pes mě málem láskou sežral. Optimismus byl fuč, vystřídán klepavkou a obavou, jak budou další dny vypadat. Ačkoli jsem Bugince pořídila „vlastní asistentku“, která každý den docházela venčit a dokonce dostala pokyn, ať si klidně dá kafe a cígu na terase, hlavně aby pes nebyl sám – byl to vážně průšvih. Má inteligentka doplnila řev šikovným otevřením si dveří na terasu a čekala mě tak večer co večer s hlavičkou v zábradlí na čerstvém vzduchu. Škoda za několik tisíc na „euro dveřích“ a vršící se reakce sousedů z mé klepavky udělaly psycho thriller. Bála jsem se jít z domu a bála jsem se jít domů.
V práci jsem každou minutu hlídala telefon, kdy mi někdo zavolá, ať s tím psem táhnu, k tomu jsem dostala na starost nový projekt, za což bych byla obvykle ráda, ale v téhle situaci toho bylo všude nějak moc. Po práci hned dlouhé venčení a padla. Víkendová záchrana situace odjezdem na chatu mě (i Bugácku) uspala téměř hned po příjezdu. Do dalšího týdne jsem vkročila s hlavou vzhůru a začala ho tím, že jsem po práci nejela hned domů, ale koupila si na uklidnění dvoje boty a kabelku od krásného Řeka na Václaváku. A má vnitřní radost dolétla asi přes půl města až k Boo, která nebrečela.
Máš dvakrát týdně cvičit, Pavlíno - konečně jsem si připustila myšlenku vnitřního slibu svému zdraví. No jo, tak třeba v druhé půlce týdne, teď jsem ještě unavená z toho minulého. Nikomu to neříkejte, ale už se mi cvičit nikdy nechtělo, viděla jsem se jen na své terase, s kamarády, skleničkou a dýmkou míru. A pak se stala ta věc: došlo mi, že jsem si zapomněla na chatě FÉN.
Jak souvisí fén s cvičením? No to se budete divit – zásadně. Vzhledem k tomu, že reprezentativní „business“ vzhled patří k mému povolání, není v podstatě možné do práce vyrazit jako rozcuchané kuře. Kupovat nový po všech těch výdajích, co teď byly? Ani ve snu. Koupit benzín a jet na chatu v týdnu? Už vůbec ne. V Contours mají přeci bezva fén!
Tak jsem se ani nevím jak ve středu a v pátek v sedm hodin ráno radostně potila v kruhu. Ve sprše jsem si po cvičení ještě uvědomila, že i ta sprcha samotná je lepší než doma (má oproti té mé super proud). Je to bezvadné, už teď se těším, budu chodit každou středu a pátek ráno, takhle brzy je tam totiž málo lidí a pak si vyfoukám vlasy. Svůj fén nechám tam, kde je a díky tomu dodržím svůj plán. Jo? :-)